Můj příběh
uFyzioterapie je pro mě prací i zábavou. Užívám si, když můžu člověka s bolavým a nefungujícím tělem měnit v člověka bez bolestí, schopného užívat si naplno života. Najít, co v tom těle zrovna nepracuje tak, jak má a naučit ho to lépe a efektivněji. A pak klidně ještě o trochu lépe. Lidské tělo má totiž neskutečný potenciál – a ten když se využije, je to krása navenek i uvnitř. No a ta krása uvnitř, to je snad úplně to nejdůležitější.
Tento přístup ale nemám odjakživa. m unde officiis?
K lidskému tělu mám respekt a vím, jak funguje. Minimálně to vím mnohem lépe, než jsem to věděla kdy dříve. Nemalou zásluhu na tom má fakt, že moje tělo nikdy ideálně nefungovalo. Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré, platí to i tady – spoustu technik a postupů, které během terapie používám, mám vyzkoušené na sobě a vím, čeho jimi chci dosáhnout.
Během dětství a dospívání jsem nebyla zrovna velký sportovec. Se svým tělem jsem nedokázala moc dobře zacházet. Tělocvik mi moc nešel a tím pádem mě ani nebavil. Teď zpětně tuším, že „vadné držení těla“ mělo základ právě už v útlém dětství. V kombinaci s omezeným vnímáním vlastního těla a sklonem k hypermobilitě byla logickým vyústěním ruptura předního zkříženého vazu v koleni už v 16 letech.
Naštěstí jsem si časem našla sportovní aktivity, ve kterých jsem nebyla až tak marná a dokázala jsem si je užít. Ale k tomu, abych měla svoje tělo ráda, rozklíčovala, jak funguje a naučila se mu dát, co potřebuje, vedla ještě dlouhá cesta.
Ta začala v roce 2012 mým přijetím na bakalářské studium fyzioterapie. Celkově bylo podání přihlášky na tuto školu souhra náhod, o oboru jsem nic nevěděla a dokonce jsem pochybovala, jestli jsem tam správně. Ale asi byla. Během krátké nastal obrat o 180 stupňů a zamilování se do oboru.
Po tříletém studiu jsem šla na rok pracovat, ale cítila jsem, že moje vědomosti ještě nejsou tak komplexní a propojené, abych mohla mít ze své práce dlouhodobě skvělý pocit. Jasnou volbou bylo magisterské studium, které mě dost zformovalo. Souběžně s ním jsem pracovala a potom opět plynule přešla naplno do praxe.
Do jiné dimenze mě poslalo setkání se skvělou fyzioterapeutkou Clarou Lewitovou. Ta mi při svých kurzech ukázala nový pohled na tělo a jeho fungování nejen u pacientů, ale především na mě samotné. Díky tomu jsem se naučila lépe se vnímat a pohyb si užívat vědoměji. Tady někde jsem přestala být „pouze“ terapeutem pro ostatní, ale i terapeutem sama pro sebe. A to se hodí.
Vzhledem k tomu, že asi nevydržím delší dobu neučit se nic nového, nechala jsem se zlákat studiem tradiční čínské medicíny, které mě už nějakou dobu vábilo a kterým aktuálně (v souběhu s rodičovskou „dovolenou“) procházím. Těším se, až budu díky tomu postupně zvedat laťku mých terapií zase o trochu výše.